​'ČERVEN: LÉKAŘKY 

K červnu patří opět dvě úžasné dámy, tentokrát lékařky. Je to Vlasta Kálalová Di Lotti, která za první republiky vybudovala československou nemocnici v Bagdádu. A pak současná žena v bílém plášti: Petra Hudak, která ze Slovenska vyrazila budovat kariéru do německých Drážďan. Prosadila se v oboru neurochirurgie, je velmi schopná, milá a má skvělý styl.  

NESPOUTANÁ DOKTORKA V ČERNÉM

DECHBEROUCÍ PŘÍBĚH VLASTY KÁLALOVÉ DI LOTTI 

Na dlouhá léta vystřídala česká lékařka Vlasta Kálalová bílý lékařský plášť za smuteční šaty. Byla jako žena v černém z Goyova válečného cyklu – o všechno obraná, o všechno okradená, opřená o náhrobek vlastních dětí. Ingeborg Relfingová – norská delegátka na kongresu Mezinárodního shromáždění žen proti fašismu a válce, který se sešel po druhé světové válce v New Yorku, napsala o Vlastě Kálalové di Lotti báseň, kterou začala slovy: „Kdo je ta malá v černých šatech?“ Vlasta byla nezlomná statečná žena, skvělá lékařka, která šířila dobré jméno Československa v zahraničí, ale i matka a manželka, kterou osud náhle a nemilosrdně připravil o všechny milované blízké.

Vlasta Kálalová se narodila v roce 1896 a příroda jí do vínku nadělila mimořádné nadání na jazyky. Poté, co jako studentka medicíny vyslechla přednášku o exotické parazitologii, rozhodla se spojit svoji specializaci s jazykovým talentem a odejet léčit tropické choroby do Orientu. 

Byl to sen, ale Vlasta v sobě měla jakési osobní kouzlo, takže jejímu snu dal svoji důvěru sám prezident Masaryk a její myšlenku finančně podpořil. Osmadvacetiletá Vlasta tak skutečně v roce 1924 odejela do Bagdádu, kde založila československou nemocnici.

Začátky v Orientu provázely nesnáze. Problém nastal již při nostrifikaci lékařského diplomu. Karlova univerzita, na které Vlasta diplom získala, nebudila dostatek důvěry, neboť díky názvu evokovala soukromou školu nějaké Karla. Její úroveň muselo v Praze prověřit britské vyslanectví. Vlasta se ovšem nevzdala a nemocnici opravdu založila. Skutečnost, že byla žena, se ukázala jako mimořádně výhodná a přivedla jí do ordinace zástupy stydlivých Iráčanek. Šest týdnů od okamžiku, kdy začala ordinovat, dostala dokonce pozvání do královského paláce. 

Štěstí provázelo Vlastu v těchto letech i v soukromém životě. Drobná nevýrazná dívka s kulatým obličejem a prostě dozadu sčesanými tmavými vlasy vzbudila zájem charismatického Itala Giorgia Silvia Di Lotti. Ona sama nevěřila, že někdy potká muže, kterého si bude moci vážit, a který jí bude intelektuálně blízký. Giorgio byl stejně jako ona mimořádně jazykově nadaný (naučil se kvůli Vlastě i česky), ale hlavně byl ochoten přijmout skutečnost, že jeho žena věnuje většinu času své práci. Vzali se 19. června 1927 v Bagdádu a na svatební cestu odjeli do Československa.

 

Nevíme, jaké měla Vlasta svatební šaty, ale soudě podle jejího více než utilitárního přístupu k módě, byly nepochybně praktické, stejně jako hráškově zelený kostým s pánskou fazónou, který si nechala ušít po příjezdu do Istanbulu. Myslela i na to, aby kostým mohla obléci do sedla, a tak byla sukně vepředu propínací. Jízda na koni se stala pro Vlastu osobní radostí a ostatně vedla i k jejímu sblížení s Giorgiem Silviem Di Lotti. Na koni jezdila i v rajtkách, které si oblékala i při svých entomologických expedicích. Když se totiž v novinách dočetla, že Národní muzeum má zájem rozšířit své sbírky hmyzu a vyzývá ke spolupráci krajany v zahraničí, nadchla se pro tuto myšlenku, obrátila se na tehdejšího vedoucího entomologické sbírky Jana Obenbergra a začala do Prahy zasílat tisíce exemplářů hmyzu. Jeden neznámý druh byl po ní dokonce pojmenován.

Vlasta Kálalová byla moderní žena, která věnovala svůj čas studiu, práci a posléze rodině. Oblečení pro ni bylo podružnou záležitostí. „Dokud byla doma v Bernarticích, starala se jí o šatník maminka. Pečlivě, spolehlivě a většinou vlastnoručně. V Praze potom přešla ta péče jaksi samozřejmě na Miladu. Starší vdaná sestra vzala Vlastu na byt a stravu a tím převzala i některé maminčiny zvyklosti a povinnosti. Milada měla pro tyhle věci smysl. Koutkem oka od zubařského křesla dokázala sledovat vrtochy módy, udržovat kontakty se švadlenami, s potěšením mnula mezi palcem a ukazováčkem žerzej, šantung, zkoušela nemačkavost ševiotu, přemítala o vzorech a barevných odstínech a čerti ji brali nad Vlastiným ostentativním nezájmem.“ Zachytila Ilona Borská rozdílný vztah sester k módě v knize Doktorka z domu Trubačů. Vlasta ještě tak řešila délku sukně, neboť se snažila dodat své dívčí postavě a mládí trochu důstojnosti. Praktičnost byla na prvním místě. Jasně je to vidět na jejím konfliktu s již čtrnáctiletou dcerou Drahuškou kvůli střihu halenky. V argumentaci proti módnímu, podle ní nepraktickému, střihu dala límeček halenky do souvislosti se zodpovědnou výchovou dětí, příčinou válek a neúspěchy nezralých demokracií (bylo v to v době druhé světové války). Oděv měl být hygienický, účelný, praktický a umožňovat přešití.

Sama se těmito pravidly řídila celý život. Její osobní nezájem o módu ovšem neznamenal, že si nevšímala, co se nosí v jejím okolí, a že by sama chodila špatně oblečená. Zaznamenala tak, co na sobě měli mladí angličtí studenti na lodi cestou do Istanbulu, ale i to, co si oblékala královská rodina, a že královna a princezny si nechávaly šít v Paříži.

Boty si kupovala u Bati, protože byly levné a kvalitní. Na fotografiích má většinou oděvy volných střihů, jak to odpovídalo módě 20. let. Ale i poté, co se v roce 1932 ze zdravotních důvodů vrátila i s rodinou do Československa, neboť ji horečka dengue znemožnila dál vykonávat lékařskou praxi, preferovala i vzhledem k svému zdravotnímu stavu a zakulacené postavě pohodlí – volné halenky či volné tuniky. Z Orientu si ostatně dovezla i originální oděvy. Fotografie ze 30. let ji zachytila v oděvu a doplňcích, jaké nosily turecké ženy, či tureckých kalhotách. Orientální vzory se objevily i na šatech, ve kterých přijela do rodných Bernartic při svatební cestě. To ovšem odpovídalo dobové evropské módě, kterou ovlivnily archeologické vykopávky v Egyptě, především objevení Tutanchamonovy hrobky.

Stejně jako řada československých žen vnímala i vypjatou národní atmosférou v závěru 30. let. Dne 15. března 1939, tj. v den, kdy německá armáda obsadila české země, si koupila v Zádruze chodský kroj, který jí evokoval nepoddajné Psohlavce. Byl to její osobní protest proti okupaci. Za války ho nosila občas o víkendech doma a oblékla si ho i v osudný den 8. května 1945. V Bernarticích čekali příjezd amerických vojáků. Místo Američanů ale přijeli Němci. Vlasta během chvíle ztratila obě děti i manžela. Sama přežila jen díky tomu, že ji útočníci považovali za mrtvou.

V roce 1934 začala Vlasta Kálalová Di Lotti psát cosi mezi cestopisem a biografií, kterou nazvala Od Bosporu k Tigridu. Ta dosud existuje jen v rukopise v její písemné pozůstalosti. V roce 1978 však vydala Ilona Borská jeden z nejlepších českých životopisných románů, který nazvala Doktorka z domu Trubačů podle domu, ve kterém měla Vlasta v Bagdádu svoji nemocnici. V románu zachytila celý život této výjimečné ženy. Od té doby vyšla kniha ještě více jak desetkrát a stále patří ke zlatému fondu české literární tvorby.