A JE TU DALŠÍ SILNÝ PŘÍBĚH Z CYKLU ČESKOSLOVENSKÝ ŠARM. V dubnu se věnujeme malířkám. Ta současná - Kateřina Adámková - je ve dvojici s TOYEN. Začtěte se do osudu této extravagantní umělkyně:

TOYEN - tajemná malířka a výstřední múza umělců 

Nejsvobodnější tvůrčí osobnost minulého století Toyen byla plná tajemství. Svou minulost a soukromí uzavřela před světem, říkala tomu „brát si skafandr“. Přerušila styky s rodinou a přijala jméno Toyen – ani ženské ani mužské. Stejně tak bezrodý byl její styl oblékání. Na několika málo fotografiích je zachycena jak v sukních, tak kalhotách či kombinéze.


Toyen se narodila jako Marie Čermínová v roce 1902 v Praze. O jejím dětství a mládí není prakticky nic známo. V závěru 1. světové války opustila rodinu a začala pracovat jako dělnice v továrně na mýdla. Nebyla tedy dle tehdejších zákonů ani plnoletá. Tehdy osmnáctiletá Marie byla nenápadná drobná dívka s velkýma hlubokýma očima a uhlazeným účesem. Již tehdy dle Jaroslava Seiferta působila „podivně, ale zajímavě“. Důvodem byla skutečnost, že si oblékala kalhoty. Seifert v knize Všechny krásy světa vzpomínal: „…za mých studentských let nenosívaly ještě ženy tak běžně kalhoty jako dnes. Děvče, které se zřejmě vracelo domů, mělo hrubé štruksové kalhoty, chlapeckou manšestrovou blůzu a na hlavě klopený klobouk, jaký nosívali kopáči. Na nohou měla nevzhledné střevíce.“

Neortodoxní a uzavřená dívka začala po válce studovat na Uměleckoprůmyslové škole v Praze malbu a figurální kresbu u profesora Emanuela Dítěte. Po třech letech studium předčasně ukončila a odejela na prázdniny k Jaderskému moři, kde se seznámila s Jindřichem Štyrským. Bylo to osudové setkání. Vzniklé přátelství trvalo až do konce Štyrského života. S Jindřichem Štyrským vstoupila v roce 1923 do sdružení mladých avantgardních umělců Devětsil. Organizace sdružovala výtvarníky, básníky, herce, architekty, fotografy a další umělce levicové orientace, kteří chtěli tvořit avantgardní umění pro nejširší vrstvy lidí. Pojila je revolta proti konvencím, společnosti a náboženství. Zrodila se Toyen.


Její stylizace do mužské role, skutečnost, že o sobě mluvila v mužském rodě, a že nějaký čas nosila pánské kalhoty, vyjadřuje její snahu o bezpohlavnost, obsaženou i v podivném jméně, ale i o rovnoprávnost. V Praze 20. let musela působit jako stvoření z jiného světa. Než bude Marlene Dietrich šokovat svět v obleku s kalhotami a vázankou, uplyne ještě více než deset let, stejně jako do výstavy Civilizovaná žena, kde prezentovala Božena Horneková, později provdaná za architekta Rothmayera, neuvěřitelně moderní – až revoluční návrhy dámského šatníku založeného čistě na kalhotách. Přes tyto snahy v sobě však Toyen měla „zvláštní druh něžnosti“ napsal v knize Z mého života Vítězslav Nezval. Muže přitahovala, skládali pro ni básně, věnovali jí svá díla, ale do života si je zřejmě nevpustila. Silný vztah s Jindřichem Štyrským byl čistě přátelský a umělecký. Podle jistých náznaků se i o panenství připravila sama. Její erotická tvorba pro soukromý tisk Erotická revue byla přitom natolik odvážná, že ji raději podepisovala jen značkou „T“ či „XX“. Toyen nepřijala tradiční ženskou roli, byla nezávislá a svobodomyslná.

Přesto samozřejmě nosila i „běžné“ aktuální módě odpovídají oblečení: sukně, svetry, kostýmy, klobouky… ovšem kalhoty k ní tak nějak nedomyslitelně patřily. Když po válce provázela svojí výstavou manžele Benešovi, doplnila jednoduchou sukni alespoň vestou v pánském střihu. Specifické místo v jejím šatníku pak zaujímala kombinéza/overal. Ten je ovšem spojen především se světem umělců. Podobný nosila v Čechách i textilní výtvarnice Jaroslava Vondráčková, krátce ředitelka Artělu. 

Odvaha vybočit z proudu i svým oděvem byla umělcům vlastní. Vnímali oděv jako projev své individuality. Právě s tvůrčími osobnostmi jsou spojeny i první snahy o reformu oděvu, o zjednodušení konstrukcí, odložení korzetu. Mezi ně patřili i známí vídeňští malíři, architekti a designéři jako Gustav Klimt, Koloman Moser a Josef Hoffmann. Ve 20. letech tyto tendence nejvýrazněji reprezentovali italští futuristé Fortunado Depero a Giacomo Balla se svými křiklavě barevnými vestami či Sonia Delaunay s výraznými abstraktními geometrickými vzory na šatech. Ovšem nejpatrnější souvislost s Toyen lze hledat na kombinéze zvané TuTa – overalu pro muže i ženy – od Ernesta Thayat. Ernesto navrhl tento celistvý oděv s nakládanými kapsami pod vlivem lásky k aviatice a motorismu. Tito avantgardní umělci se totiž považovali za jakési konstruktéry budoucnosti, ale zároveň v návrhu zohledňovali i sociální situaci. TuTa byla v podstatě montérkami – pracovním oděvem. Tak tomu bylo i u Toyen, která v kombinéze tvořila své obrazy i skvělé knižní ilustrace. Sama oblečena do androgynního overalu vytvářela své dílo plné krásných dívek s očima plnýma touhy a dalších pocitů.


Tvorbu Toyen formoval několikaletý pobyt v Paříži, kam odejela s Jindřichem Štyrským v roce 1925. Spřátelila se s André Bretonem – tvůrcem surrealismu a Josefem Šímou – reprezentujícím imaginativní umění. To Toyen a Štyrského ovlivnilo natolik, že založili vlastní směr nazvaný artificialismus. Znamenal jakési pojítko mezi kubismem a surrealismem. Své estetické vnímání nadvědomého světa se pokusili po návratu do Prahy uplatnit v technice stříkání barev. Díky finanční podpoře podnikatele Josefa Haši otevřeli v jedné z pražských pasáží salon, kde tuto techniku použili na oděvy a další módní zboží. Oba stáli i u zrodu Skupiny surrealistů v Československu v roce 1934.

V roce 1942 Jindřich Štyrský zemřel. Toyen prožila válku ve své žižkovské garsonce, kde ukrývala židovského básníka Jindřicha Heislera. S ním opustila v roce 1947 Československo. Tušila, že další léta nebudou pro její tvorbu dostatečně svobodná. Usadila se v Paříži. Tam také v roce 1980 zemřela a je pochována.

V roce 2010 uspořádala Galerie hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu retrospektivní výstavu díla této mimořádné umělkyně. Bylo možné vidět její tvorbu v jedinečné komplexnosti od obrazů, přes kresby, grafiku, knižní ilustrace, textilní návrhy až po scénografické projekty. Kdo neměl to štěstí ji navštívit, může si alespoň přečíst a samozřejmě prohlédnout výpravnou publikaci, kterou k této výstavě vydal Karel Srp. Jmenuje se jednoduše Toyen.

Kateřina Adámková:  "Mise se naplňuje.

Vymanit se ze systému, který nám byl nastaven."

Ty sis udělala coby kreativec i tabulku, abys srovnala její a svůj přístup. Proč? Byla pro Tebe tak neuchopitelná, že jsi to musela nějak strukturovat? 

Inu před kameru se měla posadit má duše vyjadřující její bytí. To bylo zrovna u Toyen vcelku náročné. Identita Toyen je poměrně těžko uchopitelná bez jejích slovních vyjádření k sobě sama, dílu i celému jejímu životu. Neměla potřebu, věřím ani chuť prezentovat Marii a její život. Její díla byla jejím jazykem. Nic víc. Kladla jsem si často i otázku, koliko v té době se média zajímala o pocity ženy malířky. Bylo to ryze mužské pole. 

Byla velmi svá. Jak k Tobě mluví Toyen? Co Tě na ní nejvíc oslovilo?

Její kolekce jsou pro mě velkou knihou jejího vnitřního světa a života kolem ní. Byla vynikající v zachycení pocitu a samozřejmě skvělá v technice. Živost jejího sdělení je mi nádherná. Já jsem více zaměřena i na zprávy a obrazy z jiných světů, více světelných. Tento bych u ní toliko ráda navštívila. Ona byla vynikající malířka, já jsem spíše vizuální vizionář. Oboje je však beze slov a záleží jen na napojení člověka stojícího před dílem. Ovšem zásadní je, že Toyen si dělala, co chce. A já si také zcela intuitivně dělám také, co chci. Svoboda spojení je klíčovým spojením.

Jak chápeš její extravagantní pojetí bezpohlavnosti? 

Vnímám to spíše jako tlak tehdejší společnosti nebo její nepřijetí ženské role. V tomto bych za ni nechtěla mluvit. Vím jen, že jistá neutralita ji méně svazovala. Ona přesně věděla, proč to dělá. Já se naučila od indiánů Arhuacos jejich pojetí jednoho, tím zrušení duality, která vytváří konflikt. Složky mužská a ženská existují, snažím se uplatňovat tuto energii od bodu propojení těchto dvou. Je to velká úleva v myšlení, životě. To je harmonický základ našeho bytí. Když hluboce navnímáte toto propojení zmizí mnoho vnitřních konfliktů a pocítíte zvláštní mír a neskutečnou kreativní sílu.
Tedy mé pojetí jednoho pokud by se slučovalo s její bezpohlavností, jsme opět za jedno 

 

Který její obraz máš nejradši a proč? 

A tu jsem zjistila, že to je Tvá nejtěžší otázka. Všechny její obrazy žijí a jsou silným výrazem svého. Screen, 1955 mě velmi oslovuje díky množství silných kontrastů a metafor. Obecně mě oslovují role zvířat v jejích dílech.

Jak jsi mentálně přistupovala k fotce, kterou jsme dělali pro kalendář? 

Mentálně to byl velmi momentálně vyslaný jeden výraz prožití její osobnosti ve mě.

Svým oblečením hodně demonstrovala svůj postoj k životu a myšlenky. Děláš to taky? 

Ano. Dělám. Včera jsem malovala a cupitala po dvoře umění v chlupatých ponožkách s hlavami sibiřských husky. Právě probíhal koncert. Jasně jsem demonstrovala, zchládnutá chodidla po hodině malování bosky :-). Demonstruji každým coulem, ale zásadní výrazové prostředky jsou u mě spíše méně viditelné.

Nakolik je podle Tebe důležitá pro umělkyni interakce s muži? V případě Toyen byla velmi specifická. 

Interakce se všemi bytostmi je pro mě velmi důležitá. Zpětně mohu zhodnotit, že interakce s muži se stala zcela zásadní v mém životě ženy od okamžiku, co jsem spatřila po zrození tátu. S těmi vyvolenými jsem pak jedno. Muži jsou asi největší výzvou v kapitole “Najdi harmonii života…”. Právě otevírám okno mých obrazů, které obsahují jen tuto energii. Jsou většinou ještě tajné. Právě na ně přichází řada. Obraz Vodní láska, je prvním. Ten již vyplul z ateliéru. Ostatní zatím dýchají jen ve skicách skryté ve starém kufru.

Jaká je Tvoje vize umělecké cesty? 

Wow, to je nádherná otázka. Tolik času nemáš a tááák daleko je to Tedy má vize je JÍT a KOUKAT, CÍTIT, VNÍMAT MÁ VEDENÍ a PAK KONAT. Od toho jsou cesty. Právě abych mohla takto vyšlápnout, potřebovala jsem začít dělat co chci. A to co vznikne budou obrazy z této cesty.

Které současné umělkyně, ať už u nás nebo v zahraničí Ti připadají nejzajímavější tím, co dělaji? 

Vnímám, kam se naše bytí posunuje. Věnovala jsem vše dvěma rokům plynutí. Cítím i konec určitých postupů a vyjádření, které doposud fungovaly. V mém vnímání světa mě oslovují všechny lidské bytosti, které již vyjadřují ve svých životech a dílech přesah a citlivost k matce zemi, sobě, ostatním. Nejvíc si pak cením všech, kteří svými díly a jejich energiemi pozitivně ovlivní vše co se jich dotkne nebo dokonce léčí. 

Co je podle Tebe nejtěžší v současné době na tom vybrat si dráhu umělkyně? 

Žádná překážka neexistuje. Jediným bodem k překonání jsme mi sami. Sama jsem na sobě prožila delší cestu k tomuto bytí a proto dnes více cítím, jak vést lidi na cestě k vnitřní kreativitě. Já neměla žádnou překážku, vybudovala galerii, měla skvělé učitele kolem sebe, dostatek peněz, volnosti… a trvalo mi to skoro 15 let pochopit a nalézt cestu. Dnes už se nejedná ani o dráhu. Jen jsem, co cítím, že jsem a tak to dělám. Mě baví úplně vše co dělám. Od mytí podlahy až po štětec a přitom harmonizovat co a kdo se dá. Takže žádná dráha, jen takové jednoduché bytí. Ale i ta cesta předtímto byla nádherná, kde mělo vše svůj smysl a jsem za ni v každé chvíli ráda, byla totiž moje.A dnes si troufám říci, že jsem schopná “přeformátovat” lidi rychleji, aby jejich cesta, která se jim také liší od té současné začala dříve. Proto začínám vést i ostatní kromě sebe. Dostalo se mi během jednoho roku nesmírné moudrosti několika původních národů a má duše se transformovala plně několik měsíců v samotě na Hawaii. Mám další nový start a věřím, že pomůžu nasměrovat i další. To mě dělá šťastnou. Mise se naplňuje. Vymanit se ze systému, který nám byl nastaven.

.