​

Jarmila Novotná byla nejen světově proslulá česká operní pěvkyně, ale i nadaná herečka a krásná žena, jejíž život připomíná téměř pohádku. Přirovnávali ji k Botticelliho Primaveře, v roce 1931 stála Maxi Švabinskému modelem pro československou stokorunu, provdala se za barona, zcestovala celý svět, její šaty jsou dodnes obdivovány ve sbírkách Metropolitní opery v New Yorku… v těch z černého hedvábného sametu vyšívaného drahokamy ze salonu Hany Podolské hrála ve Verdiho La Traviatě Violettu, v kroji pak zpívala národní písně s Janem Masarykem či Mařenku ve Smetanově Prodané nevěstě.

 

Jarmila Novotná se narodila 23. září 1907 v Praze. Ke zpěvu ji to táhlo od dětství a rodiče ji v její lásce podporovali. Přálo jí štěstí a tak se její učitelkou stala sama Ema Destinnová. Osud jí pak přisoudil dvě fatální role: Violettu v La Traviatě, jejíž úspěch v Lounech ji přinesl pozvání do Zlaté kapličky, a Mařenku v Prodané nevěstě, která byla její první rolí na prknech Národního divadla v roce 1925. O rok později se stala stálou členkou opery. Byl to pro ni zlomový rok i v osobním životě, neboť na plese poznala svého budoucího muže – velkostatkáře a aristokrata Jiřího Daubka.

 

O sedmnáct let staršího charismatického Jiřího si vzala po pětiletém vztahu 16. července 1931 v malostranském kostele Panny Marie pod řetězem. Přes svatbu v kostele nevěsta neměla bílou róbu, ale letní květované šaty s pláštěm s luxusním kožešinovým límcem a na hlavě klobouček cloche módního asymetrického tvaru. Jarmilin vztah k módě jistě ovlivnil otec – dámský krejčí s velkou klientelou a výborným vkusem. Jako malá dívenka si se spolužačkami ráda hrála s otcovými látkami a tvořila šaty pro princezny či jiné role. Její budoucí povolání zpěvačky a herečky i její líbezná tvář a štíhlá postava ji k těmto rolím předurčily i v reálném životě. Začátky ovšem nebyly jednoduché. Honoráře dosud neznámé pěvkyně nestačily na nákladné kostýmy, které si herečky musely většinou z větší části hradit samy. Když Jarmila studovala zpěv v Itálii, což jí doporučil sám prezident Tomáš G. Masaryk, a samozřejmě tam i vystupovala, potřebovala pro role kostýmy. Masaryk jí intuitivně podpořil i v této ženské záležitosti, když jí napsal: „Přeju úspěch ve Veroně. Ale je to také věcí garderoby, ne? Objednejte si všechno potřebné a hodně pěkné. Když už, tak už, říkám. Oddaný T. G. Masaryk.“

 

Ovšem nejslavnějším kostýmem Jarmily Novotné se staly již zmiňované šaty od Hany Podolské pro La Travitu. Provázely ji pak po celý život, cestovaly s ní, je v nich zachycena na portrétu visícím v Metropolitní opeře a dodnes jsou často vystavovány. Jarmila si jejich výjimečnost velmi dobře uvědomovala a zachytila jejich příběh ve svých memoárech: „Hned po Novém roce 1927 začaly zkoušky na nově studovanou Traviatu. Až dosud jsem ji zpívala v moderních šatech, ale režisér Emil Pollert, který také zpíval Grenvila, rozhodl, že bude vypravena v kostýmech historického stylu. To jsem velmi uvítala a dokonce jsem si nechala ušít kostýmy v módním salonu Hany Podolské. V prvním jednání to byly krásné bílé krajkové šaty, ve druhém světle žlutý šifon a ve třetím jsem měla černé sametové, vyšívané briliantky.“ Šaty ji doprovázely i při první cestě za oceán, kde měla zpívat Violettu u příležitosti Světové výstavy v New Yorku v roce 1939: „V Paříži jsme přerušily cestu na dva dny, abych stačila vyzvednout zavazadla a znovu je podat na další cestu do Ameriky. Zjistila jsem při tom, že schází jeden kufr. Bohužel to byl právě ten, kde jsem měla kostýmy pro Traviatu. Telefonovala jsem Jiřímu a on pak volal zpět, že kufr byl bez udání důvodu vyložen z vlaku na česko-německých hranicích. Ze železnice mu ho slíbili poslat za námi. Když se však ani po dvou dnech neobjevil, 8. března jsme odjely do Havru a nalodily jsme se na Ile de France…“ Kufr s kostýmy pro La Traviatu dorazil do New Yorku na lodi Normandia až 14 dní po Jarmile, ale dorazil včas.

 

Po příjezdu do Ameriky si musela Jarmila doplnit garderobu pro vystoupení, protože v Americe bylo zvykem, že pěvci měli vlastní kostýmy. V japonském obchodě si pořídila dvě nová kimona pro roli v Madam Buterfly. Pro Orfea a Eurydiku, kterou zpívala úspěšně již v Salzburku a při angažmá ve Vídni, měla krásný kostým, stejně tak pro zmiňovanou Violettu, ale chyběly jí kostýmy Mimi pro Pucciniho Bohému. Na doporučení si je nechala ušít v salonu Veronika, ale nebyla spokojena. Když pak potřebovala kostýmy pro Massenetovu Manon, vzpomněla si, že v New Yorku žije Ladislav Czettel, který pro ni dělal kostýmy během angažmá v Berlíně. Kostýmy nemohly být krásnější a Czettel pak na její doporučení dělal výpravu pro řadu představení v Metropolitní opeře. Jarmila Novotná ale využívala i produkce filmových společností, např. Western Costume Co. a Eaves Costume Co.

 

V rolích byla Jarmila velkolepá, naopak v soukromí preferovala jednoduchou halenku a sukni. Tak ji zachytili fotografové s její rodinou. Sportovala – plavala, lyžovala, jezdila na koni, hrála golf, dělala gymnastiku… žila dokonalý život velké hvězdy… vždy elegantní, perfektně upravená, štíhlá, krásná… obklopena přáteli z nejvyšších společenských vrstev. Prezentována byla i jako dokonalá matka, přestože na děti jí mnoho času nezbývalo. Nebylo divu, že se ji zahraniční produkce pokusily získat pro filmový průmysl. V několika filmech si i zpívané role zahrála. Po válce natočila ve Švýcarsku vynikající film Poznamenaní (The Search) o dětech z koncentračních táborů, za který Ivan Jandl dostal Oskara. Vystupovala v televizi, v rozhlase a na Broadway.

 

Pohybovala se mezi významnými osobnostmi. Velkým přítelem jí byl světoznámý dirigent Artur Toscaniny, kterému ostatně vděčila i za angažmá v Metropolitní opeře. Celoživotní přátelství ji pojilo s Janem Masarykem. Zpívala na recepcích diplomatů, u příležitosti státních svátků, při slavnostech. Díky manželovi se stýkala i s aristokraty. Hodně cestovala, manžel ji často na její vystoupení doprovázel. Rodina žila velkoryse – kuchařka, chůva, francouzská vychovatelka pro děti a často i služka byly samozřejmostí.

 

Do Československa se rodina vrátila po válce až v roce 1947, když se jim podařilo získat zpět zabavený zámek Liteň. Nebylo to na dlouho. Hned v roce 1948 jim byl veškerý majetek zkonfiskován. Přišli o všechno, co po návratu do ruskými vojáky vybrakované Litně znovu koupili, Jiří Daubek si nesměl vzít ze zámku ani vlastní oblečení. Po vyjednávání na ministerstvech se manželům podařilo získat alespoň osobní věci, které si směli odvézt do USA. V červnu 1948 opustili Československo nadobro.

 

Až do roku 1958 byla Jarmila Novotná sólistkou v souboru Metropolitní opery v New Yorku. Poté se rozhodla doprovázet manžela do Vídně, kam přešel jako zaměstnanec firmy IBM. Do Československa se ale několikrát vrátila. Zemřela v roce 1992 v New Yorku. Pohřbena je spolu s manželem v rodinné hrobce Daubků v Litni.

 

V závěru roku 2015 byla v rámci výstavy Jarmila Novotná: Operní diva v Obecním domě vystavena šestice kostýmů této zpěvačky, uložených ve sbírkách MET: Mařenka, Cherubín, Oktavián, Mimi, Manon i slavný kostým Violetty od Hany Podolské. Sama Jarmila Novotná sepsala v závěru života paměti, které nazvala Byla jsem šťastná. Ač jsou obsahově mimořádně zajímavé, značnou jejich část tvoří výčet rolí a citáty dopisů a novinových článků o jejích úspěších. Čtivější je proto kniha Pavla Kosatíka Baronka v opeře.