top of page

ČESKOSLOVENSKÝ ŠARM 

​ÚNOR - ŽENA V MUŽSKÉM SPORTU

Dámy v době První republiky přicházely k úplně novým možnostem. A některé z nich se jich dokázaly dokonale a elegantně chopit. Závodnice na bugatti Eliška Junková byla pozoruhodná žena. Jako souputnici z doby dnešní jsme k ní vybrali Martinu Ptáčkovou, mladou sportovkyni s andělskou tváří a železnou rukou. Vícenásobná mistryně světa v kickboxu se na Elišku podívá ze současné perspektivy a ukáže nám svůj pohled na dnešní ženy ve sportu, zejména v disciplínách, se kterým jsou tradičně spojováni muži. 

Eliška Junková jako elegantní dáma na ateliérové fotografii, 1932. (archiv Vladimíra Junka - děkujeme za svolení k užití) 

Eliška Junková:

„Na člověku má být všechno krásné: duše, tělo i šaty.“

„Ale naučila Ty ses, holka, elegantně jezdit.“ řekl jednou Čeněk Junek své ženě Elišce, když zvládla nebezpečnou situaci na silnici. Byla to největší poklona, jaké se jí mohlo dostat, větší než ceny v závodech. Eliška byla ovšem nejen elegantní řidička, ale i elegantní žena.

Nejslavnější česká automobilová závodnice Eliška Junková se narodila 16. listopadu 1900 v Olomouci jako Alžběta Pospíšilová. Bětka ráda sportovala, chodila do Sokola, jezdila na kole, plavala, ale největší zájem věnovala botanice. Zřejmě měla i talent na jazyky, protože jich během života postupně ovládla několik – němčinu, francouzštinu, angličtinu, italštinu, španělštinu, ruštinu. Bylo jí pouhých šestnáct let, když tato půvabná dívka s charakteristickou mezírkou mezi horními předními zuby nastoupila jako úřednice do olomoucké pobočky Pražské úvěrní banky, a poznala tak svého šéfa, jen o šest let staršího Čeňka Junka.

Čeněk Junek byl obdařen mimořádným finančním talentem. Byl synem chudého krejčího, a ač neměl vyšší vzdělání, dosáhl v bance dík své energičnosti a schopnostem velmi rychle úspěchu. Získat Elišku ale bylo trochu složitější. Podnikavá dívka se totiž po vzniku Československa rozhodla poznat svět a osamostatnit se. Odejela do jižní Francie, kde pracovala v květinářství. Ve švýcarském ústavu pro vzdělání mladých dam Les Clochettes pokračovala ve studiu francouzštiny, botaniky, ale i dějin umění a literatury. V roce 1921 pak učinila nejvýznamnější rozhodnutí svého života – složila zkoušky v autoškole a získala „vůdčí list“. Zařadila se tak mezi první desítky žen, které takto pronikly do mužského světa.

Další zásadní rozhodnutí učinila Eliška o rok později, když dne 24. června 1922 řekla na Staroměstské radnici Čeňkovi své „ano“. Eliška neměla ve svůj svatební den ani závoj ani bílé šaty. Tmavé šaty ozvláštňoval jen bílý límeček a bílý kožešinový přehoz s dlouhým chlupem. V době manželství si pak nechávala šít šaty v salonu Oldřicha Rosenbauma, který patřil k nejluxusnějším závodům. Klobouky měla od paní Luzumové, šaty od paní Lundové. Čeněk Junek byl očividně velmi schopný bankéř, který si mohl dovolit dopřát své ženě jak drahé šaty, tak závodní automobily. Elišce se stal partnerem životním i sportovním. To po jeho boku coby spolujezdkyně zahájila svoji oslnivou závodnickou kariéru.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Eliška závodila většinou ve světlém svetru a sportovní sukni, a samozřejmě v kukle s motoristickými brýlemi. V případě nepřízně počasí si přes svetr vzala tzv. prašný plášť, určený do otevřených automobilů. V pumpkách ji zachytila jediná fotografie, kombinézu nenosila. Jakmile z automobilu vystoupila, oblékala si většinou přes sportovní oděv elegantní plášť lemovaný kožešinou. V běžném životě nosila vesměs sukně a šaty. Ostatně nošení kalhot nebylo ve 20. letech 20. století zcela běžné ani při sportu natož jako městský model. Dámy závodnice mohly volit mezi kalhotami, kalhotovou sukní i sukní.

Ačkoli byla Eliška velmi silně sportovně založená (lyžovala, bruslila, plavala, jezdila na koni, věnovala se myslivosti, hrála tenis a golf, jezdila na kole), věřila, že žena má být ženou s ženskými zbraněmi. „Za ženské zbraně považovala vedle citu, důvtipu a intelektu být vždy „šik“, nebát se uplatnit ženskou přitažlivost i odvážnost,“ vzpomínal syn jejího bratra Vladimír Junek, kterého adoptovala. I proto nebyla milovnicí kalhot. Vnímala je nejen jako pánský oděv, ale i jako symbol ženského hnutí. A feminismus odmítala. Nechtěla být pokládána za vítězku nad muži, „Být feministkou v tomto smyslu znamená být mužatkou, a mně nebylo nic odpornějšího než takové pomyšlení,“ uvedla ve své autobiografické knize. Filmaři Rudolfu Adlerovi vyprávěla úsměvnou historku z feministické schůze v Lucerně, kde mluvčí zakončila svůj projev zvoláním: „Vždyť vlastně není žádný rozdíl, než nepatrný, mezi mužem a ženou.“ A z publika se ozvalo: „Ať žije ten malý rozdíl!“. Eliška se symbolem změn v postavení ženy stát nechtěla, přestože její odvaha, schopnosti a úspěchy ji k tomuto postu přímo předurčovaly. Nad muži opakovaně vítězila. A to hned od prvního startu v závodu Lochotín Třemošná v roce 1924. Na trati dokázala porazit slavné zahraniční závodníky i svého muže, ale činila tak s ženským šarmem a důvtipem.

Eliščin vztah k módě byl praktický. Měla od přírody drobnou postavu, byla o hlavu menší než většina mužů, ale byla obdařena ženskými tvary. Hodně dbala na doplňky – kabelky, rukavičky, klobouky a šátky. Ovšem oblečení pro ni zdaleka nebylo prioritou. Když se o Vánocích 1921 poprvé v životě dostala do metropole módy a procházela se se zamilovaným Čeňkem Junkem pařížskými bulváry, nenakukovala do výloh slavných módních salónů, ale obdivovala výklady automobilových značek.

Její kouzlo bylo darem od Boha. Alois Samohýl o ní napsal: „Ona byla jako magnet. Přitahovala k sobě všechny lidi. Každý s ní chtěl promluvit a pobýt v její společnosti. Měla zvláštní fluidum. A šarm, kterému muži podléhali.“ V roce 1927 se umístila v anketě o nejpopulárnější osobnost na čtvrtém místě za Vlastou Burianem, Andulou Sedláčkovou a Karlem Hašlerem.

V roce 1928 se Čeněk zabil na Nürnburgringu. Smrt manžela znamenala pro Elišku zásadní životní přelom. Přestěhovala se z velkého luxusního bytu v Lucerně, který manželům pronajal Václav Havel, do skromnější střešní mansardy mezi Hradčany a Strahovským klášterem. Z balkonku mohla přehlídnout celou Prahu  i Pražský hrad. Zároveň se rozhodla ukončit svoji závodní kariéru. Bylo to rozhodnutí, které v ní zrálo ještě před Čeňkovou smrtí. Po historickém úspěchu v závodě Targa Florio na Sicílii měla totiž pocit, že nikdy už nemůže dokázat víc a nechtěla Čeňka, který se o ní při závodech bál, dál stresovat. Držela smutek a nosila tmavé oblečení – na fotografiích je často zachycena v tmavém plášti s kožešinou. V černém tehdy absolvovala i cestu do Indie. Změněná finanční situace ji vedla k rozhodnutí přesvědčit oblíbenou dámskou krejčovou Boženu Lundovou ze salonu Rosenbaum, aby se stala její hospodyní. Boženka se pak další dlouhá léta starala nejen o Eliščinu domácnost, ale i garderobu. Asi i díky Boženě Lundové byla Eliška vždy perfektně oblečená, upravená a elegantní. Eliška sama totiž k šití neměla žádný vztah, spíše naopak. Ve svých vzpomínkách zaznamenala, že „Ruční práce – to byla hotová katastrofa. Jakživa jsem nedopletla punčochu do konce. Na pantofle křížkovým stehem vyšívané čekal náš milovaný táta do nejdelší smrti marně.“

V roce 1933 nastoupila u firma Baťa, kde dostala na starost velkoobchodní prodej pneumatik. Přestala tehdy pracovat jako sportovní komisařka Masarykova okruhu, neboť to byl střet zájmů, naopak se učila své nové řemeslo od píky a začala v továrně vyrábět pneumatiky. Ty první vlastnoručně vyrobené si dala na vlastní auto. Fotograf ji zachytil s pneumatikou v ruce v bílém plášti a s radostným úsměvem nad vlastním dílem. Díky pneumatikám tak zůstala u automobilismu až do svého odchodu do důchodu. To ona po znárodnění gumárenského průmyslu vymyslela spojeným značkám Baťa, Rubena Náchod a Matador název Barum.

Škoda, že Olga Scheinpflugová nenapsala o Elišce román, jak to zamýšlela. Naštěstí Eliška sama se rozhodla svůj neobyčejný život zachytit na stránkách knihy. Nazvala ji: Má vzpomínka je bugatti. Určitě stojí za přečtení stejně jako bohatá obrazová publikace kolektivu autorů pod redakcí Petra Cincibucha nazvaná prostě: Eliška Junková či kniha Eliščina adoptovaného syna Vladimíra Junka: Eliška Junková vlastní rukou. Panu Vladimíru Junkovi patří i poděkování za spolupráci.

Foto: Eliška Junková ve své bugatce, asi 1927, archiv Národního muzea, foto PNP1, inv.číslo 1539 - děkujeme NM za laskavé svolení k užití 

Triumfální návrat Elišky do Prahy po závodu Targa Florio, Pestrý týden, 1928

Text: redakce Elegantního Česka 

Martina Ptáčková:

NENECHTE SE ODRADIT A JDĚTE SVOU CESTOU! 

V tématu ŽENA V MUŽSKÉM SPORTU jsme spojili v projektu #ceskoslovenskysarm prvorepublikovou závodnici na bugatti Elišku Junkovou a mistryni světa v kickboxu Martinu Ptáčkovou. Zde je INTERVIEW s Martinou pro Elegantní Česko

 

Proč jste se vůbec dala na sport, který je považovaný spíše za mužský? 

Bojovými sporty jsem se začala zabývat již jako malá holka. Nikdo to tenkrát nebral tak, že budu v tomto odvětví pokračovat až na vrchol a začnu i závodit. Prvotní bylo najít si vhodnou sportovní aktivitu. Navíc umět bojové sporty 
přináší pocit i většího bezpečí. Hlavní myšlenkou bylo se naučit bránit. 

Co byly pro Vás největší překážky? 

Překonávat překážky mě nečiní žádný problém. Naopak v tom vidím další motivaci. Doposud jsem se nesetkala s žádnou překážkou, kterou bych nepřekonala.

Vaší souputnici v Československém šarmu je charismatická Eliška Junková - čím Vás její přístup a příběh inspiruje?

To, že to nikdy nevzdala. Šla si za tím, co ji dávalo smysl a nenechala se nikým a ničím odradit.

Mají to podle Vás ženy, které dnes chtějí uspět ve sportu, snazší než dámy za První republiky?

Ženy, které chtějí dnes uspět ve sportu, to mají obecně asi trochu snazší než ženy, které se snažily prosadit za dob první republiky. Ale ani dnes to někdy nemají ženy snazší se prosadit se v ryze mužských sportech lehké. Předsudky byly, jsou a budou. Záleží vždy na lidech. Z vlastní zkušenosti vím, že řada mužů velmi špatně nese, když je žena lepší než oni. Setkávám se s tím už i při trénování dětí. 

Podporují se ženy - sportovkyně dostatečně navzájem? Nebo jste větší podporu za svou kariéru cítila od kluků/mužů? 

Nevím, jaká je podpora mezi ženami jiných sportovních odvětví. Pokud budu mluvit jen sama za sebe. Mám hodně obdivovatelů (jak žen, tak mužů), ale zároveň se najde i mnoho závistivců. Takový je, ale život. Opravdových přátel si proto hodně vážím. 

Je snadné se sportem uživit? 

Sport mě neživí a ani v budoucnu neuvažuji, že bych byla závislá pouze na něm. Paleta mých zájmů je velmi pestrá a doufám, že to tak zůstane. Dělat jen sport by mě určitě nebavilo. Ráda poznávám všelijaké věci. 

Co děláte, když se vám nedaří? 

Občas se stane, že se mi něco nepovede. Snažím si vzít z toho ponaučení a vrátit se ihned zpátky. Držím se hesla – Když couvnu o půl kroku – tak jen proto, abych mohla vyrazit o dva vpřed. Když jsme byly malá a něco se mi nepovedlo nebo jsem třeba prohrávala. Nikdo mě nekonejšil a vždy mi byla sdělena památná věta – Nauč se vyhrávat a toho se držím. 

Co vás nejvíc motivuje k tomu, abyste vyhrávala? 

Od malička se snažím být ve všem nejlepší a dělat radost sobě i své rodině, od které jsem hodně podporována. Motivuje mě i fakt, že mnozí čekají na moji chybu, a tak jim nechci tu radost často dopřávat. Snažím se neustále zlepšovat a posouvat dál. Co mi stačilo včera, už nestačí dnes.

 

Co by měli vědět podle vás rodiče, které hodně své děti vrhají do sportovní kariéry? 

Myslím, že z počátku je třeba, aby rodiče ukázali dětem cestu ke sportu. Vhodný je i jejich vlastní příklad, ale nikdy se to nesmí zvrhnout v situaci, že si rodiče na svých dětech plní své sny. Vrcholový sportovec nemůže být každý. Pokud si dítě nějaký sport opravdu vybere, je podpora ze strany rodiny velmi důležitá. Pohyb by měl být vlastní každému z nás. Dle mého názoru se rodiče svým dětem věnují málo a podpora je minimální. 

 

Co byla Vaše největší oběť pro sport? 

Žádná negativa a oběti, co mi sport vzal, nevidím. Naopak si myslím, že mě obohatil. Díky sportu jsem toho více získala, než ztratila. Sportuji ráda, ale určitě to není jediná aktivita, které se věnuji. Nikdy bych nechtěla trávit čas jen sportem. Studuji, pracuji a dělám mnoho různých aktivit. 

 

Máte ráda módu? Jak se obvykle oblékáte? Co je pro Vás nejdůležitější? 

Jako každá žena se ráda a hezky oblékám. Nejčastěji nosím šaty, klučičí styl oblékání nemám příliš ráda. Spolupracuji i se salonem Adina, což je největší půjčovna svatebních a společenských šatů. I díky nim se ke mně dostanou opravdu krásné kousky. Nesmím zapomenout ani na šperky a kabelky. Mám svou kolekci kabelek a navrhla jsem jelení šperky ke svátku sv. Valentýna. Tento druh šperků doslova miluji a jsem moc ráda za naši spolupráci.

Co byste dala za radu dívkám, které se chtějí pustit do sportu považovaného za mužský? 

Dívkám, které by se chtěly pustit do sportů, považovaných za mužské bych poradila, aby se nenechaly odradit, byly trpělivé a překonaly možné počáteční překážky. Hranice mezi mužskými a ženskými sporty se dnes stírají. Ženy jsou schopny i v tzv. mužských sportech dosahovat výborných výsledků. Takže ženy a dívky, nenechte se odradit a jděte si svojí cestou. Úspěchy se jistě posléze dostaví.

bottom of page