„Ale naučila Ty ses, holka, elegantně jezdit.“ řekl jednou Čeněk Junek své ženě Elišce, když zvládla nebezpečnou situaci na silnici. Byla to největší poklona, jaké se jí mohlo dostat, větší než ceny v závodech. Eliška byla ovšem nejen elegantní řidička, ale i elegantní žena.

​

Nejslavnější česká automobilová závodnice Eliška Junková se narodila 16. listopadu 1900 v Olomouci jako Alžběta Pospíšilová. Bětka ráda sportovala, chodila do Sokola, jezdila na kole, plavala, ale největší zájem věnovala botanice. Zřejmě měla i talent na jazyky, protože jich během života postupně ovládla několik – němčinu, francouzštinu, angličtinu, italštinu, španělštinu, ruštinu. Bylo jí pouhých šestnáct let, když tato půvabná dívka s charakteristickou mezírkou mezi horními předními zuby nastoupila jako úřednice do olomoucké pobočky Pražské úvěrní banky, a poznala tak svého šéfa, jen o šest let staršího Čeňka Junka.

​

Čeněk Junek byl obdařen mimořádným finančním talentem. Byl synem chudého krejčího, a ač neměl vyšší vzdělání, dosáhl v bance dík své energičnosti a schopnostem velmi rychle úspěchu. Získat Elišku ale bylo trochu složitější. Podnikavá dívka se totiž po vzniku Československa rozhodla poznat svět a osamostatnit se. Odejela do jižní Francie, kde pracovala v květinářství. Ve švýcarském ústavu pro vzdělání mladých dam Les Clochettes pokračovala ve studiu francouzštiny, botaniky, ale i dějin umění a literatury. V roce 1921 pak učinila nejvýznamnější rozhodnutí svého života – složila zkoušky v autoškole a získala „vůdčí list“. Zařadila se tak mezi první desítky žen, které takto pronikly do mužského světa.

​

Další zásadní rozhodnutí učinila Eliška o rok později, když dne 24. června 1922 řekla na Staroměstské radnici Čeňkovi své „ano“. Eliška neměla ve svůj svatební den ani závoj ani bílé šaty. Tmavé šaty ozvláštňoval jen bílý límeček a bílý kožešinový přehoz s dlouhým chlupem. V době manželství si pak nechávala šít šaty v salonu Oldřicha Rosenbauma, který patřil k nejluxusnějším závodům. Klobouky měla od paní Luzumové, šaty od paní Lundové. Čeněk Junek byl očividně velmi schopný bankéř, který si mohl dovolit dopřát své ženě jak drahé šaty, tak závodní automobily. Elišce se stal partnerem životním i sportovním. To po jeho boku coby spolujezdkyně zahájila svoji oslnivou závodnickou kariéru.

​

​

​

​

​

​

​

​

​

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Eliška závodila většinou ve světlém svetru a sportovní sukni, a samozřejmě v kukle s motoristickými brýlemi. V případě nepřízně počasí si přes svetr vzala tzv. prašný plášť, určený do otevřených automobilů. V pumpkách ji zachytila jediná fotografie, kombinézu nenosila. Jakmile z automobilu vystoupila, oblékala si většinou přes sportovní oděv elegantní plášť lemovaný kožešinou. V běžném životě nosila vesměs sukně a šaty. Ostatně nošení kalhot nebylo ve 20. letech 20. století zcela běžné ani při sportu natož jako městský model. Dámy závodnice mohly volit mezi kalhotami, kalhotovou sukní i sukní.

​

Ačkoli byla Eliška velmi silně sportovně založená (lyžovala, bruslila, plavala, jezdila na koni, věnovala se myslivosti, hrála tenis a golf, jezdila na kole), věřila, že žena má být ženou s ženskými zbraněmi. „Za ženské zbraně považovala vedle citu, důvtipu a intelektu být vždy „šik“, nebát se uplatnit ženskou přitažlivost i odvážnost,“ vzpomínal syn jejího bratra Vladimír Junek, kterého adoptovala. I proto nebyla milovnicí kalhot. Vnímala je nejen jako pánský oděv, ale i jako symbol ženského hnutí. A feminismus odmítala. Nechtěla být pokládána za vítězku nad muži, „Být feministkou v tomto smyslu znamená být mužatkou, a mně nebylo nic odpornějšího než takové pomyšlení,“ uvedla ve své autobiografické knize. Filmaři Rudolfu Adlerovi vyprávěla úsměvnou historku z feministické schůze v Lucerně, kde mluvčí zakončila svůj projev zvoláním: „Vždyť vlastně není žádný rozdíl, než nepatrný, mezi mužem a ženou.“ A z publika se ozvalo: „Ať žije ten malý rozdíl!“. Eliška se symbolem změn v postavení ženy stát nechtěla, přestože její odvaha, schopnosti a úspěchy ji k tomuto postu přímo předurčovaly. Nad muži opakovaně vítězila. A to hned od prvního startu v závodu Lochotín Třemošná v roce 1924. Na trati dokázala porazit slavné zahraniční závodníky i svého muže, ale činila tak s ženským šarmem a důvtipem.

​

Eliščin vztah k módě byl praktický. Měla od přírody drobnou postavu, byla o hlavu menší než většina mužů, ale byla obdařena ženskými tvary. Hodně dbala na doplňky – kabelky, rukavičky, klobouky a šátky. Ovšem oblečení pro ni zdaleka nebylo prioritou. Když se o Vánocích 1921 poprvé v životě dostala do metropole módy a procházela se se zamilovaným Čeňkem Junkem pařížskými bulváry, nenakukovala do výloh slavných módních salónů, ale obdivovala výklady automobilových značek.

​

Její kouzlo bylo darem od Boha. Alois Samohýl o ní napsal: „Ona byla jako magnet. Přitahovala k sobě všechny lidi. Každý s ní chtěl promluvit a pobýt v její společnosti. Měla zvláštní fluidum. A šarm, kterému muži podléhali.“ V roce 1927 se umístila v anketě o nejpopulárnější osobnost na čtvrtém místě za Vlastou Burianem, Andulou Sedláčkovou a Karlem Hašlerem.

​

V roce 1928 se Čeněk zabil na Nürnburgringu. Smrt manžela znamenala pro Elišku zásadní životní přelom. Přestěhovala se z velkého luxusního bytu v Lucerně, který manželům pronajal Václav Havel, do skromnější střešní mansardy mezi Hradčany a Strahovským klášterem. Z balkonku mohla přehlídnout celou Prahu  i Pražský hrad. Zároveň se rozhodla ukončit svoji závodní kariéru. Bylo to rozhodnutí, které v ní zrálo ještě před Čeňkovou smrtí. Po historickém úspěchu v závodě Targa Florio na Sicílii měla totiž pocit, že nikdy už nemůže dokázat víc a nechtěla Čeňka, který se o ní při závodech bál, dál stresovat. Držela smutek a nosila tmavé oblečení – na fotografiích je často zachycena v tmavém plášti s kožešinou. V černém tehdy absolvovala i cestu do Indie. Změněná finanční situace ji vedla k rozhodnutí přesvědčit oblíbenou dámskou krejčovou Boženu Lundovou ze salonu Rosenbaum, aby se stala její hospodyní. Boženka se pak další dlouhá léta starala nejen o Eliščinu domácnost, ale i garderobu. Asi i díky Boženě Lundové byla Eliška vždy perfektně oblečená, upravená a elegantní. Eliška sama totiž k šití neměla žádný vztah, spíše naopak. Ve svých vzpomínkách zaznamenala, že „Ruční práce – to byla hotová katastrofa. Jakživa jsem nedopletla punčochu do konce. Na pantofle křížkovým stehem vyšívané čekal náš milovaný táta do nejdelší smrti marně.“

​

V roce 1933 nastoupila u firma Baťa, kde dostala na starost velkoobchodní prodej pneumatik. Přestala tehdy pracovat jako sportovní komisařka Masarykova okruhu, neboť to byl střet zájmů, naopak se učila své nové řemeslo od píky a začala v továrně vyrábět pneumatiky. Ty první vlastnoručně vyrobené si dala na vlastní auto. Fotograf ji zachytil s pneumatikou v ruce v bílém plášti a s radostným úsměvem nad vlastním dílem. Díky pneumatikám tak zůstala u automobilismu až do svého odchodu do důchodu. To ona po znárodnění gumárenského průmyslu vymyslela spojeným značkám Baťa, Rubena Náchod a Matador název Barum.

​

Škoda, že Olga Scheinpflugová nenapsala o Elišce román, jak to zamýšlela. Naštěstí Eliška sama se rozhodla svůj neobyčejný život zachytit na stránkách knihy. Nazvala ji: Má vzpomínka je bugatti. Určitě stojí za přečtení stejně jako bohatá obrazová publikace kolektivu autorů pod redakcí Petra Cincibucha nazvaná prostě: Eliška Junková či kniha Eliščina adoptovaného syna Vladimíra Junka: Eliška Junková vlastní rukou. Panu Vladimíru Junkovi patří i poděkování za spolupráci.